15. listopadu 2019, Ryg Mortys

Kniha Germáni, tajemné národy ze severu Ersta Künzla se směle řadí do knihovničky hned vedle předcházejících počinů vydavatelství Vyšehrad, jako jsou Vikingové a Kelti.

Künzlova kniha určitě potěší všechny zájemce o germánskou historii, ať už začínající, nebo v dané oblasti již pokročilé. Jedná se o velmi dobře zpracovaný a novější úvod do problematiky, poněvadž původní německé vydání vyšlo v roce 2006. Pro české pohanství to znamená, že se může směle stát nástupcem literatury, která byla vydána v polovině minulého století, a používá se u nás s jistou tvrdošíjností právě proto, že je to jeden z mála zdrojů psaných česky. Krásně je to vidět především v oblastech nových poznatků, např. co se týče určení přesného místa bitvy v Teutoburském lese, ve světle nových archeologických poznatků, k jejichž odhalení došlo až koncem dvacátého století. Ale to už trochu předbíháme.

Künzl samozřejmě začíná tím, že si klade otázky, kdo byli Germáni, odkud přišli a kdo je takto pojmenoval. Na dalších stránkách se věnuje vztahu Germánů k Římanům, následně pak plynule přechází k již zmiňovaným velkým bitvám, kde se kromě Teutoburského lesa věnuje i batavskému povstání nebo markomanské říši. Jako velké plus vidím přehledné charakteristiky germánských kmenů v rozsahu přibližně tři věty o každém z nich v abecedním uspořádání, tedy počínaje Alamany a Vizigóty konče. Kapitola „Stěhování národů“ ve druhé polovině knihy se k některým z nich znovu vrací. Tam už jsou tyto kmeny popsány mnohem detailněji podle toho, v jakém pořadí se objevovaly a jakou dějinnou roli sehrály. Další pozornost kniha věnuje různým tematickým oblastem, od válečnictví až po všední život.

Samozřejmě nesmí chybět kapitola o náboženství, posmrtném životě a o runách, kde se čtenář dozví důležité úvodní informace, včetně toho, že vlastně jména mnohých bohů pořádně neznáme. Pokoušíme se je tedy rekonstruovat za pomoci jazykovědy a náboženských dějin, neboť mezi Tacitovou Germánií, sepsanou v roce 98, a Snorriho Eddou, kterou napsal kolem roku 1220, zeje více jak tisíciletá informační propast. Je tedy paradoxem, že o většině doložených bozích pravděpodobně valná část pohanů ani neslyšela, přičemž se jedná o jména jako Alkové, Sunucsal, Vagdavercustis, Nehalennia, Vihansa, Halamardus nebo Magusanus. Tacitus uvádí germánské bohy viděné římskou optikou, tedy Mercuria, Marta a Hercula, dále pak Isidu a Nerthus, přičemž jediné germánské jméno patří bohyni Nerthus. Přesto dnes historikové mají za to, že Germáni měli s největší pravděpodobnosti nejvyššího boha (Wodan), boha války (Tyr/Ziu) a boha počasí a hromu Donara. Bohyně plodnosti byla Nerthus, a později snad i ona Isida, která by mohla být předchůdkyní Freyji. Bohyni Nerthus a jejím kultům je dále věnováno několik samostatných odstavců. Zmiňovány jsou i divinační praktiky a mýtické vědmy, jako Veleda a Ganna, které měly velký vliv na vojenská tažení. O runách se zmiňuje, že jejich detailní charakteristika přesahuje možnosti publikace. Přesto však uvádí, že starověkým znakům se runy začalo říkat až v 17. století. K tomu bych ráda dodala, že tím myslí starší futhark a počátky runologických studií, které můžeme klást právě do 17. století. Znaky mladšího futharku se totiž nazývaly runami již předtím, a tento výraz samotný můžeme najít už v Eddě (Hávamál, Völuspá atd.).

Künzl také věnuje detailnější pozornost i některým velkým archeologickým nálezům, mezi nimi i našemu mušovskému kotli se čtyřmi hlavami Svébů, s jejich typickým účesem v podobě uzlu.

Ernst Künzl se narodil v Karlových Varech roku 1939 a po studiu klasické archeologie, klasické filologie a dějin starověku pracoval v Rýnském zemském muzeu v Bonnu, následně pak v Ústředním římsko-germánském muzeu v Mohuči, kde se stal ředitelem římského oddělení.

Z němčiny knihu přeložil dnes již (pravděpodobně) zesnulý Jan Hlavička, české vydání má na svědomí vydavatelství Vyšehrad.

Napsat komentář