21. října 2018, Ryg Mortys

O nové knize Stephena Edreda Flowerse píše Ryg Mortys.

Stephen Edred Flowers (známý rovněž jako Edred Thorsson) je gigantem severského světa, zakladatelem Runové gildy a autorem celé řady knih. Některé z nich publikoval pod svým vlastním jménem, další z nich uveřejnil pod pseudonymem, a tyto knihy se většinou týkají runové a severské magie či pohanství (více v českém překladu rozhovoru).

V průběhu letošních prázdnin vydal další ze svých knih, která si vcelku vzbudila pozornost napříč pohanskou i magickou scénou. Jedná se o titul Wodhanaz, Our Ancestral God of Sovereign Wisdom, který se, jak už název napovídá, celý soustředí na Ódina v jeho mnoha podobách. Nezaměňujme ji však za další suchou akademickou studii – ačkoliv germanista Flowers nemá k lingvistickým analýzám ze staroseverštiny daleko, ve skutečnosti jde o mnohem osobitější pohled na „Staříka“, jak osobně Flowers Ódina přezdívá1. Kniha představuje spojitý kulturní a historický průřez, který začíná rozborem prvních runových nápisů a končí u soudobých ódinistů a ódiánů, alespoň u těch z nich, kterým Edred přiznává určitou míru vhledu do mystéria a kultu.

Nejprve je nutno objasnit, že Flowersem založená Runová gilda nemá za svůj cíl pouhé uctívání Ódina, ale místo toho jej vidí jako vzor pro jednotlivce. „Wodan, ten jest zuřivý,“ říká Adam Brémský. Ódián (tak se nazývá ten, kdo kráčí v Ódinových stopách) usiluje o poznání a navýšení svého osobního wode, což je zuřivost, inspirace a vzruch, které lze odvodit také ze starogermánského jména Wodha-naz. Toto z Ódinových jmen bychom mohli přeložit jako Pán inspirace, zuřivosti nebo zanícení, a ve tvaru ódhr jej můžeme najít i ve skandinávské variantě jména Ódhinn. A na toto téma se zaměřuje celá kniha. Jak už bylo řečeno, je to průřez historií se zřetelem na postavu Wodana a wode/ódhr, jakožto esenciální kvalitu, kterou představuje. Flowers se podrobně zabývá runovými nápisy, jež zmiňují Wodana/Ódina, a to jak v starším futharku, tak také i v mladším, a stejně tak i představuje válečné Wodanovy kulty a rozebírá jeho heiti (přízviska). Důkladnému rozboru neunikají ani latinské epigrafy, nalezené převážně na německém území, a systematicky přistupuje i ke Starší a Mladší Eddě, skaldské poezii, Ódinovým přízviskům zapsaným v islandských magických znacích (stafir) až ke genealogii anglosaských králů, která sahá k Ódinovi. S podobnou důkladností představuje také moderní runology a známé postavy, které ovlivnily chápání Germánských mýtů – ať již se jedná o bratry Grimmy, Jana de Vriese nebo i Karla Gustava Junga. Bylo by tedy chybou domnívat se, že se kniha zaměřuje pouze na dávnou historii; Flowers se stejnou samozřejmostí proniká do mnohem komplikovanějších letokruhů z dob nedávných, až k úplné současnosti. Představuje také hnutí Ásatrú, které vzniklo téměř z ničeho, a samozřejmě Runovou gildu, iniciační organizaci, kterou sám založil.

Již v rozhovoru, jehož český překlad můžete nalézt zde, jsem se odvážila zabrousit do tak trochu tabuizovaných vod. Zeptala jsem se jej, jak nahlíží na období, ve kterém byly runy zneužity v rámci nacistické propagandy. Myslela jsem si, že třeba ani nebude chtít na otázku odpovědět – anebo se možná urazí, jako při mnohem méně exponovaných tématech jiní „runoví mistři“. Ale Dr. Flowers se své úlohy zhostil velice erudovaně, bez jakýchkoliv emotivních reakcí, a precizně vysvětlil, že nacisté runy ani svastiku nevynalezli, ale pouze je zneužili, v rámci své propagandy. Lidé, kteří spojují runy s nacismem, jsou tedy paradoxně sami obětí nacistické propagandy, tedy něčeho, proti čemu sami chtějí bojovat. V knize Wodhanaz zachází mnohem dál, aby přinesl brilantní poznatek, že antisemitismus vlastně nemá své kořeny v pohanství, ale ve křesťanství, takzvaném „náboženství míru a lásky“. Historie nám dává za pravdu, že to byli právě křesťané, kteří židům vytýkali ukřižování Ježíše Krista, omezovali jejich občanská práva, z nichž můžeme jmenovat třeba omezení k výkonu některých povolání, omezení nabývání osobního vlastnictví a omezení pobytu. Hrůzy, které se v Německu odehrávaly během druhé světové války, byly působeny převážně dobrými křesťany, poněvadž vyznavači pohanského náboženství by se dali v tehdejší době spočítat na prstech. Přesto však mezi veřejností koluje mýtus, jako by za holokaust mohl přímo Wodan sám. Flowers dodává, že Wodan se mezi nacisty vlastně přílišné oblibě netěšil – nebyl totiž dostatečně blond, mladý, růžolící a modrooký, jak by si nacistická propaganda představovala. I v dnešní době se najdou lidé, kteří mají s temným a nevyzpytatelným archetypem Všeotce problém.

Naší pozornosti by rozhodně neměla uniknout pasáž, která se týká konce světa, a i Ódinova konce, tedy Ragnaröku. Ve Vědmině písni se praví, že Ódin bude pohlcen vlkem, kterého vzápětí porazí Ódinův syn Vídar. Pozornému čtenáři mýtů se zajisté do mysli vkrádá otázka, jak je to možné, že někdo takový jako Ódin, kdo má sám věštecký dar a sám se aktivně zajímá o budoucnost svých lidí, není schopen podniknout patřičné kroky a připravit se důkladně na tento závěrečný boj? Proč tedy šlechtí rody svých válečníků einherjar a proč je shromažďuje a trénuje ve Valhalle, když by to mě být už předem prohraný boj? Proč ještě krátce před začátkem boje pije vodu z Mímiho studny a radí se s jeho hlavou? A tady Flowers rezonuje s našimi nejhlubšími přáními a myšlenkami. Co se vlastně odehrává na bojišti během Ragnaröku? Pro ty, kteří spoléhají na české překlady, mám hodně špatnou zprávu – věta „vlk zadáví Ódina“ je dosti nepřesná. V originále je to „Úlfrinn gleypir Óðin“ a gleypa znamená podle Zoegova slovníku „spolknout“. Určitě už tušíte, odkud vítr vane. Ono se tam nikde neříká, že Ódin umřel, jenom že byl spolknut vlkem, a Frigg po něm smutní. K vlkovi vzápětí přiskakuje Ódinův syn Vídar a roztrhne mu chřtán ve dví.

Vzpomínáte si na pohádku „O Červené Karkulce“? Vlk spolkne babičku, potom i Karkulku, a nakonec přijde myslivec, který vlkovi rozpáře břich, odkud pak Karkulka s babičkou vesele vyskočí, živy a zdrávy. Tato pohádka je skrytou symbolikou, která nejspíš vypráví o transformaci dívky v dospělou ženu, prostřednictvím mystéria menstruace a porodu. Ale k podobné transformaci může dojít i v rámci ódinovského archetypu, kdy pozřen vlkem a transformován, z vlka povstane nový bůh. Jméno starého Ódina totiž na seznamu přeživších chybí a my tedy nemáme moc představu, kým nový Ódin bude.

Skoro až na závěr své věštby, těsně předtím, než Vědma pošle Ódina domů přemýšlet, praví:

62
Sál vidím stát
nad slunce jasnější,
zakrytý střechou
ze zářného zlata.
Tam bude věrná
družina bydlit,
věčně se bude veseliti.

63
Tu mocný s hůry
sestoupí vládce,
vítězný, věčný,
k velkému soudu.2

Kniha Wodhanaz, Our Ancestral God of Sovereign Wisdom byla vydána autorovým samonákladem v počtu 444 číslovaných a podepsaných kusů. Můj má číslo „73“ nebo „13“.

Poznámky

1) Angl. Old Man.
2) Překlad Ladislav Heger.

Napsat komentář

Používáním tohoto webu souhlasíte, že využívá cookies pro sledování návštěvnosti Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close