15. listopadu 2017, Sauilo

Následující článek vychází z přednášky “Komparace germánských-baltských-slovanských mytologických systémů”, která v květnu roku 2001 proběhla v rámci přednáškového cyklu Společnosti Národního muzea “Severské tradice v proměnách času”. Článek představuje víceméně původní podobu přednášky, přičemž je nutno podotknout, že autor si je vědom, že jistá témata by zasloužila hlubšího rozvedení a propracovanějšího pojetí. V některých případech (to se týká především úvodu) je simplifikace poněkud na úkor přesnosti. V dalších číslech se v tomto ohledu dočkáme jisté nápravy (v přípravě je článek o indoevropské vizi “trojnosti” jako takové).

Dagareiks

Komparativní nástin

Dříve než se pustíme do syntetického nástinu a komparace indogermánského systému je nutno učinit několik poznámek: Slovo indogermánský zde užíváme v poněkud užším významu, než jak je zvykem u německých badatelů; vycházíme z jedné z možných variant rozdělení západních, tj. evropských Indoevropanů na:

  • větev italicko-keltskou,
  • větev illyrsko-řecko-arménskou,
  • větev germano-balto-slovanskou.

O oprávněnosti tohoto modelu, alespoň co se týče poslední větve, kterou označujeme jakožto indogermánskou, je možno se přesvědčit právě systémovou komparací. Náš nástin a komparace určitých vytipovaných oblastí se bude opírat o základnu germánskou, která nám k tomu poskytuje nejširší bázi. Je to především díky zachování vysoké mytologie, kteroužto postrádáme u zbylých dvou indogermánských větví, kde se v zásadě musíme spokojit s folklórem. U Indogermánů samozřejmě nacházíme fundamentální trojnost, která se manifestuje v mnoha institucích, duchovních, mentálních i materializovaných, které se samozřejmě dále vzájemně ovlivňují. Tři indogermánské barvy — bílá, červená a černá tak zároveň souvisí se společenským uspořádáním germánské society. Bílá barva, která mezi Indoevropany obecně přísluší kněžskému stavu, přísluší jarlům. Červená barva, obecně náležející stavu vojenskému, u Germánů přináleží ku stavu svobodnému selskému, ze kterého se povýtce rekrutovala i vojenská síla. Černá barva náleží, obdobně jako u indických Indoevropanů, otrokům a nevolníkům. Někteří badatelé tak usuzují, že oproti ostatním Indoevropanům došlo u Indogermánů k marginalizaci a zániku řekněme bráhmanské vrstvy a kšatrijská vrstva si přivlastnila její atributy. To je však omyl. Ve skutečnosti došlo k jistému posunu, věc se má ovšem tak, že část kšatrijské vrstvy splynula s bráhmanskou, která se militarizovala, a část potom s vaijšji, aby dala základ červenému stavu, který nadále tvořil hlavní ozbrojenou sílu, která byla za těchto podmínek vlastně totožná s pojmem lid. Bílá vrstva jarlů představovala jakousi sakrální válečnickou a religiózní kastu odvozující svůj původ od boha Ódina. Protogermánské *kunungaz, *kuningas souvisí mj. se slovanským kňjaz, kněz — zde vidíme dvojí dimenzi této sakrální moci. Byli to právě jarlovské rody a klany, které kladli nejtvrdší odpor postupující christianizaci, a stavěli se do čela rebelujících svobodných sedláků.

Indogermánská Trimúrti

Tato základní trojnost se promítá i do božských institucí. Věrni významu čísla 3 nejen pro 3 indogermánské větve, ale pro drtivou většinu Indoevropanů si všimneme základní božské trojice a ukážeme si na ní úzkou spjatost všech tří indogermánských systémů:

Indická Trimúrti

  • Původní trojnost, resp. jedna z jejích možných variant, byla pravděpodobně WodanWilliWe, nicméně my se budeme věnovat trojici Ódin (Wodan)ThorFrey
  • Tuto Trimúrti uvádí Adam Brémský při popisu chrámu ve Staré Uppsale.
  • Z polských a pruských kronik máme potom zprávy o trojici Pykullis (jedno ze jmen Velniasových)-PerkunasPadrimpus. Jak uvidíme jedná se o tatáž indogermánská božstva.
  • Slovanská Trimúrti, která by odpovídala tomuto modelu je VelesPerunSvarožic (odpovídá Freyjovi i atributem kance).

Za zmínku stojí nejenom shody, ale i rozdíly mezi třemi větvemi. Za všechny zmíníme:

  • Deus pater, Teiwaz (Tíw, Týr), Svarog, Dievas.

U Baltoslovanů si zachoval tento prapůvodní nebeský bůh Otec svůj význam a své místo v čele panteonu, u Baltů výrazněji než u Slovanů. U Germánů pak postupně předával svou pozici bohu Ódinovi (dlužno podotknout, že nešlo o plošný proces, kupř. u Sasů byl tento bůh uctíván jako hlavní božstvo pod jménem Saxnot, což znamená meč, takže i zde ovšem došlo ke změně atributů) a stal se bohem spravedlnosti a čestného boje.

Wodan, Ódin

Tento bůh dosáhl u germánských kmenů relativně největší prominence a u Baltoslovanů se těšil postavení člena Trimúrti, a to pod jménem Velns, Velnias, Veles, Volos. Baltoslovanský pojem vel-vele-veles souvisí s indogermánským základem vel-, vol-, který se ozývá ve slovech jako vala (vědma), valkýra, valhalla, Vali (snad i val, válka ap.) — všechny tyto výrazy naznačují vztah k podsvětí, k záhrobí a často mají konotace násilné smrti. Staroseverské slovo valr znamená “ti, kteří jsou pobiti v boji.” V baltském folklóru je Velnias jednooký, věštecký, zrádný a zuřivý bůh, který vede obdobu germánské divoké honitby. Je pánem popravy oběšením a oběšenců. Jeho pokrývka hlavy je bílá. Právě jsme vyslechli popis, který by býval zazněl o bohu Ódinovi. Totožnost je nepopiratelná. Jméno tohoto boha u Baltoslovanů akcentuje dimenzi vládce mrtvých (válečníků a mágů), zatímco u Germánů jméno souvisí se zuřivostí, extatickou posedlostí; tyto aspekty ovšem akcentuje též jedno z baltských jmen boha a to Pecullus (Pýkti). Zatímco u ostatních Baltoslovanů vystoupil do popředí Perkunas, u Prusů zůstal nejvyšším bohem Patolla, čili Ódin. Rozeberme nyní některé podstatnější atributy:

Jednookost

Máme záznam ze 16.stol. z Malé Litvy, kde u Velniasova pramene muži obětovali své oko, aby dosáhli moudrosti, což je přesně akt, který učinil sám Wodan u Mimirovy (memory) studny, či pramenu. Zajímavé je, že v mnoha indoevropských, ale i semitských jazycích se oko a pramen označují jedním výrazem (chetitské šakui, arménské akn, akkadské ínum, hebrejské a arabské ajn, perské čäšmčašmä, starobaltoslovanské aka).

Magie

Ódin je mistr magie, šamanismu, lykantropie, nekromantie a moudrosti vůbec. Své schopnosti nabyl různými způsoby, ve svém hledání Poznání, moudrosti nezná míru. Obětoval své oko, oběsil se (viz Runatál — mimochodem tato praxe se zachovala ve finském šamanském rituálu, kde je adept 9 nocí “oběšen”, tj. pověšen, do větví stromu), vyvolával zemřelé, ba pobýval s nimi v hrobech, vyhledával čarodějnice a od bohyně Freyji se naučil jako jediný z Ásů a z mužů (vyjma Vána Freyje a Lokiho) vůbec vánskou lunární, temnou, ženskou magii, díky čemuž se Loki vysmíval jeho mužnosti, ač sám též tuto formu magie praktikoval. Mimojiné je Ódin bohem básnictví a inspirace. Co se týče run, tyto pocházejí od Ódina, Velese, lidem je však přinesl Heimdall, který ustanovil na světě Řád, u Slovanů jej nacházíme coby Svantovíta.

Smrt

To již zde zaznělo. Formou oběti tomuto božstvu u všech Indogermánů bylo oběšení, které snad simulovalo oběť samého boha. Dalším způsobem popravy bylo probodnutí kopím (tady bych odkázal na Sigurda a možnou reinterpretaci jeho ságy). Ódin je vůdcem divoké honitby (Wutanes her), ale především einherjar, padlých herojů. Einherjary vybíraly Valkýry (ty, které vybírají padlé), které se o padlé válečníky všestranně staraly. Hrdinové přebývali ve Valhalle (sál mrtvých, zásvětí) a připravovali se na nadcházející Soumrak.

Posedlost

Nejedná se jen o extatickou a magickou posedlost, ale i o posedlost válečníků zasvěcených Ódinovi, která se mohla projevovat různými způsoby. Dle dochovaných zpráv můžeme spekulovat o existenci vojenských řádů či bratrstev a to berserkerů (medvědodlaci) a úlfhednarů (vlkodlaci). Dle dochovaných svědectví tito válečníci ve stavu furoru, běsnění, projeli nepřátelským šikem, který naprosto zdecimovali, aniž jim ublížilo železo či oheň; když ve vřavě ztratili zbraň, potom často zabíjeli kupř.prokousnutím hrdla. Dlužno podotknout, že i mezi Vikingy proslulými svou divokostí, těchto válečníků nebylo mnoho; spekuluje se o roli některých bylin a nápojů právě co se týče tohoto fenoménu, nicméně zdá se spíše, že šlo o dědičnou — rodovou — záležitost, která mohla, ale rozhodně nemusela mít s rostlinnými drogami cokoliv do činění.

Hospodářské atributy

V jihogermánském a slovanském prostředí nabyl tento bůh i jisté hospodářské dimenze. U Slovanů se setkáváme právě s touto jistou degradací na boha stád a bohatství. Došlo pravděpodobně k tomu, že lidové “pochopení” boha smrti akcentovalo chtonické konotace s bohatstvím (jako se to stalo Plutovi). Nicméně jeho starší a primární atributy nebyly zcela zapomenuty, jak svědčí označení pěvců za vnuky Velesovy. Ódin souvisí s Rudrou-Šivou. Oba bohové se vyznačují božskou i démonickou dimenzí, morálkou nadčlověka, světlými i temnými aspekty, lidskými oběťmi, magií. Jsou zde i analogie ve vzhledu — Ódin má jedno oko, Šiva o jedno navíc, nápadná pokrývka hlavy — Ódin nosí hučku, Veles bílou pokrývku, Patulla pak bílý kus látky na způsob jakéhosi turbanu a Rudra turban, dále nabývání různých podob, inkognito vystupování, toulání se.

Sochy Šiva a Parvátí v Kailasagiri, zdroj: www.go2india.in

Římané ztotožnili Wodana s Merkurem, Hermem, nicméně v germánské mytologii známe Ódinova syna Hermoda, který vskutku plní roli “posla bohů”, když jede za Heljou. Zatímco Ódin stál v pozdním období nepopiratelně v čele germánského panteonu, nejuctívanějším a nejoblíbenějším bohem byl jeho syn Thór. Kult Ódinův byl vyhrazen, zdá se, elitní vrstvě jarlů, kteří se též zavazovali tomuto bohu. K tomu lze jen dodat, že naprosto minimální počet jarlů sešel přirozenou smrtí, ti, kteří nepadli v boji se často nechali rituálně označit kopím, aby mohli vstoupit do Valhally, která byla vyhrazena pouze jim a dalším hrdinům.

Thór čili Donar, Perun, Perkunas, Perkuns, Perende

Perkunas je bůh bouře, hromu a blesku. Etymologicky je jeho jméno odvozeno od kořene per- (práti, býti, tlouci — rozumí se hromy-blesky) se zesilující koncovkou -un — “Ten, kdo silně pere”. Zajímavá je souvislost s chetitským peruna (skála) a sanskrtským parvata (hora, balvan). Thórovo kladivo Mjöllnir (mlýnek, mlýnský kámen, ovšem souvisí i se slovanským molot — kladivo /mólnija — blesk?/, Perkunas má milna) je hamarr, což znamená nejen kladivo, ale i skálu, útes. Hromovládce Indra používal v boji proti démonům nejen vadžru, ale i ašman (skála) a parvata. Thór znamená hrom. Samotné kladivo, které představuje úder blesku se v době předvikinské často vyskytuje v podobě sekery, původně válečného sekeromlatu, který představoval hlavní údernou zbraň indoevropských kmenů pronikajících do Evropy. U Slovanů se coby atribut uchovala právě sekyra, která se též coby miniaturizovaný přívěšek nosila obdobně jako Thórovo kladivo. Bůh hromovládce bojuje u všech Indogermánů s hadem a obry. V Baltoslovanském panteonu zaujímal tento bůh nejvyšší místo. Zajímavé jsou trosky slovanské vysoké mytologie zachované ve folklóru, které popisují boj Perunův na jedné hoře proti hadovi, aby osvobodil dobytek a vody, což je takřka přímá paralela na hromovládce Indru, nebo jak vyráběl hrom a blesky třením mlýnských kamenů (viz Mjöllnir). Některé atributy boha vedly k jeho asociaci s plodností a deštěm. Jeho kladivem/sekyrou byly často konány rituály magické, ale i kupř. svatební. Rituál deště dodola, který byl též spojen s hromovládcem, vykonává Perperuna, což je femininum, které odpovídá severské Fjörgyn, matce Zemi, která je matkou Thórovou. U Baltoslovanů je Žemyna, Zemes máte, Matka syrá zem manželkou boha, což může poukazovat na posvátný incest spjatý s plodností. Vzpomeňme v této souvislosti na ruské bohatýry (kteří většinou byli pravděpodobně varjažského původu, pakliže jde o historické “předlohy” těchto postav), kterým jejich sílu dávala Matka Země (Matka Rus). Ilja Muromec reprezentuje právě druhý indogermánský stav, jsa rolnický synek a válečník. Stav první, jarly, představuje Volch (Vol‘ga — Helgi — Šiva a Parvátí Oleg) Vseslavěvič, který jeví vysloveně ódinovské charakteristiky (volch — čaroděj, šaman, lykantrop, syn draka a kněžny), a konečně můžeme najít i hrdinu třetího stavu — Mikulu Seljaninoviče. Ruská varjažská dynastie Rjurikovců byla nepochybně jarlovského původu, nicméně najdeme zde nejen osobnosti vysloveně ódinovské jako knížete Olga (Helgi) řečeného Věščij (kouzelník), zuřivého válečníka Igora (Ingvar), ale i thórovce Svjatoslava Igoreviče (Sveinold Ingvarsson).

Frey, Potrimpos, Svarožic

Třetím z Trimúrti je Frey, falický bůh plodnosti a dárce rozkoše. Frey je významným reprezentantem staré, možná předindoevropské skupiny bohů plodnosti, vegetativnosti, země — Vánů. Tento božský klan je proslulý krvesmilstvím, temnou magií, a často se uvádí i jeho poměrně neválečnický charakter (což je přinejmenším zjednodušení, samotný Frey nepochybně jeví jisté válečnické charakteristiky). Kult Freyjův se taktéž ovšem vyznačoval lidskými oběťmi, které bývaly v tomto případě často utopeny (a to sladkou smrtí v medovině). Součástí jeho kultu byly orgiastické praktiky a též jisté zvrhlosti, které mužné hrdiny urážely, byť sám Ódin byl zasvěcen do vánských mystérií. Mimo rituální pole byly v germánské společnosti osoby úchylné dle Tacita likvidovány v močálech, tedy byli snad obětí Vánům. U Baltů byl Potrimpo spojen stejně jako Frey u Germánů s plodností (a to i zemědělskou), navíc měl ovšem ve svých svatyních hada, kterého jeho kněžky krmily mlékem. Ochránce štěstí a lásky Potrimpo ovšem vyžadoval, stejně jako Veles, lidských obětí, což je společné všem Indogermánům. Lidské oběti známe i u Slovanů, kupříkladu právě Svarožicovi byl roku 1066 obětován ve velkém chrámu v Retře biskup Jan z Marienburgu. Nicméně u Slovanů východních si Svarožic uchoval nejvíce určitý charakter Brahmy, indického člena této pozice Trimúrti, kde tato pozice získává výrazně duchovní dimenzi. U Baltů, Germánů a západních Slovanů došlo k “terrifikaci” této pozice. Nicméně dlužno podotknout, že kulty plodnosti, s touto pozicí spjaté, byly společné všem třem větvím a tedy byly vlastní i Slovanům. Atributální, fenomenální a fundamentální jednota výše zmíněných bohů vede samozřejmě k myšlence o jakési prazákladní jednotě indogermánského systému. Natolik, nakolik bylo poukázáno na fundamentální identitu indogermánských bohů, je nutno říci, že cesta k indogermánskému duchovnímu revivalu vede nepochybně přes nejlépe zachovanou variantu — germánskou. Jak podotkla Marie-Louise von Franz, od Německa po Rusko nacházíme společné pohádkové příběhy, s tím, že ruské verze jsou jaksi primitivnější, syrovější a tedy původnější (a to necenzurované německé pohádky také nejsou zrovna “slabý kafe”). V některých pohádkách nacházíme iniciační cestu ódinovského válečníka (o Marje Morevně, Volga Vseslavěvič), cestu thórovského válečníka (Ilja Muromec), ale i příběhy ženských hrdinek atd. V některém z dalších čísel se právě tímto tématem budeme zabývat.

Autor: Dagareiks. Článek vyšel v elektronickém magazínu Sauiló v roce 2004.

Napsat komentář