15. listopadu 2017, Sauilo

Následující článek vychází z přednášky “Komparace germánských-baltských-slovanských mytologických systémů”, která v květnu roku 2001 proběhla v rámci přednáškového cyklu Společnosti Národního muzea “Severské tradice v proměnách času”. Článek představuje víceméně původní podobu přednášky, přičemž je nutno podotknout, že autor si je vědom, že jistá témata by zasloužila hlubšího rozvedení a propracovanějšího pojetí. V některých případech (to se týká především úvodu) je simplifikace poněkud na úkor přesnosti. V dalších číslech se v tomto ohledu dočkáme jisté nápravy (v přípravě je článek o indoevropské vizi “trojnosti” jako takové).

Dagareiks

Komparativní nástin

Dříve než se pustíme do syntetického nástinu a komparace indogermánského systému je nutno učinit několik poznámek: Slovo indogermánský zde užíváme v poněkud užším významu, než jak je zvykem u německých badatelů; vycházíme z jedné z možných variant rozdělení západních, tj. evropských Indoevropanů na:

  • větev italicko-keltskou,
  • větev illyrsko-řecko-arménskou,
  • větev germano-balto-slovanskou.

O oprávněnosti tohoto modelu, alespoň co se týče poslední větve, kterou označujeme jakožto indogermánskou, je možno se přesvědčit právě systémovou komparací. Náš nástin a komparace určitých vytipovaných oblastí se bude opírat o základnu germánskou, která nám k tomu poskytuje nejširší bázi. Je to především díky zachování vysoké mytologie, kteroužto postrádáme u zbylých dvou indogermánských větví, kde se v zásadě musíme spokojit s folklórem. U Indogermánů samozřejmě nacházíme fundamentální trojnost, která se manifestuje v mnoha institucích, duchovních, mentálních i materializovaných, které se samozřejmě dále vzájemně ovlivňují. Tři indogermánské barvy — bílá, červená a černá tak zároveň souvisí se společenským uspořádáním germánské society. Bílá barva, která mezi Indoevropany obecně přísluší kněžskému stavu, přísluší jarlům. Červená barva, obecně náležející stavu vojenskému, u Germánů přináleží ku stavu svobodnému selskému, ze kterého se povýtce rekrutovala i vojenská síla. Černá barva náleží, obdobně jako u indických Indoevropanů, otrokům a nevolníkům. Někteří badatelé tak usuzují, že oproti ostatním Indoevropanům došlo u Indogermánů k marginalizaci a zániku řekněme bráhmanské vrstvy a kšatrijská vrstva si přivlastnila její atributy. To je však omyl. Ve skutečnosti došlo k jistému posunu, věc se má ovšem tak, že část kšatrijské vrstvy splynula s bráhmanskou, která se militarizovala, a část potom s vaijšji, aby dala základ červenému stavu, který nadále tvořil hlavní ozbrojenou sílu, která byla za těchto podmínek vlastně totožná s pojmem lid. Bílá vrstva jarlů představovala jakousi sakrální válečnickou a religiózní kastu odvozující svůj původ od boha Ódina. Protogermánské *kunungaz, *kuningas souvisí mj. se slovanským kňjaz, kněz — zde vidíme dvojí dimenzi této sakrální moci. Byli to právě jarlovské rody a klany, které kladli nejtvrdší odpor postupující christianizaci, a stavěli se do čela rebelujících svobodných sedláků.

Indogermánská Trimúrti

Tato základní trojnost se promítá i do božských institucí. Věrni významu čísla 3 nejen pro 3 indogermánské větve, ale pro drtivou většinu Indoevropanů si všimneme základní božské trojice a ukážeme si na ní úzkou spjatost všech tří indogermánských systémů:

Indická Trimúrti

  • Původní trojnost, resp. jedna z jejích možných variant, byla pravděpodobně WodanWilliWe, nicméně my se budeme věnovat trojici Ódin (Wodan)ThorFrey
  • Tuto Trimúrti uvádí Adam Brémský při popisu chrámu ve Staré Uppsale.
  • Z polských a pruských kronik máme potom zprávy o trojici Pykullis (jedno ze jmen Velniasových)-PerkunasPadrimpus. Jak uvidíme jedná se o tatáž indogermánská božstva.
  • Slovanská Trimúrti, která by odpovídala tomuto modelu je VelesPerunSvarožic (odpovídá Freyjovi i atributem kance).

Za zmínku stojí nejenom shody, ale i rozdíly mezi třemi větvemi. Za všechny zmíníme:

  • Deus pater, Teiwaz (Tíw, Týr), Svarog, Dievas.

U Baltoslovanů si zachoval tento prapůvodní nebeský bůh Otec svůj význam a své místo v čele panteonu, u Baltů výrazněji než u Slovanů. U Germánů pak postupně předával svou pozici bohu Ódinovi (dlužno podotknout, že nešlo o plošný proces, kupř. u Sasů byl tento bůh uctíván jako hlavní božstvo pod jménem Saxnot, což znamená meč, takže i zde ovšem došlo ke změně atributů) a stal se bohem spravedlnosti a čestného boje.

Wodan, Ódin

Tento bůh dosáhl u germánských kmenů relativně největší prominence a u Baltoslovanů se těšil postavení člena Trimúrti, a to pod jménem Velns, Velnias, Veles, Volos. Baltoslovanský pojem vel-vele-veles souvisí s indogermánským základem vel-, vol-, který se ozývá ve slovech jako vala (vědma), valkýra, valhalla, Vali (snad i val, válka ap.) — všechny tyto výrazy naznačují vztah k podsvětí, k záhrobí a často mají konotace násilné smrti. Staroseverské slovo valr znamená “ti, kteří jsou pobiti v boji.” V baltském folklóru je Velnias jednooký, věštecký, zrádný a zuřivý bůh, který vede obdobu germánské divoké honitby. Je pánem popravy oběšením a oběšenců. Jeho pokrývka hlavy je bílá. Právě jsme vyslechli popis, který by býval zazněl o bohu Ódinovi. Totožnost je nepopiratelná. Jméno tohoto boha u Baltoslovanů akcentuje dimenzi vládce mrtvých (válečníků a mágů), zatímco u Germánů jméno souvisí se zuřivostí, extatickou posedlostí; tyto aspekty ovšem akcentuje též jedno z baltských jmen boha a to Pecullus (Pýkti). Zatímco u ostatních Baltoslovanů vystoupil do popředí Perkunas, u Prusů zůstal nejvyšším bohem Patolla, čili Ódin. Rozeberme nyní některé podstatnější atributy:

Jednookost

Máme záznam ze 16.stol. z Malé Litvy, kde u Velniasova pramene muži obětovali své oko, aby dosáhli moudrosti, což je přesně akt, který učinil sám Wodan u Mimirovy (memory) studny, či pramenu. Zajímavé je, že v mnoha indoevropských, ale i semitských jazycích se oko a pramen označují jedním výrazem (chetitské šakui, arménské akn, akkadské ínum, hebrejské a arabské ajn, perské čäšmčašmä, starobaltoslovanské aka).

Magie

Ódin je mistr magie, šamanismu, lykantropie, nekromantie a moudrosti vůbec. Své schopnosti nabyl různými způsoby, ve svém hledání Poznání, moudrosti nezná míru. Obětoval své oko, oběsil se (viz Runatál — mimochodem tato praxe se zachovala ve finském šamanském rituálu, kde je adept 9 nocí “oběšen”, tj. pověšen, do větví stromu), vyvolával zemřelé, ba pobýval s nimi v hrobech, vyhledával čarodějnice a od bohyně Freyji se naučil jako jediný z Ásů a z mužů (vyjma Vána Freyje a Lokiho) vůbec vánskou lunární, temnou, ženskou magii, díky čemuž se Loki vysmíval jeho mužnosti, ač sám též tuto formu magie praktikoval. Mimojiné je Ódin bohem básnictví a inspirace. Co se týče run, tyto pocházejí od Ódina, Velese, lidem je však přinesl Heimdall, který ustanovil na světě Řád, u Slovanů jej nacházíme coby Svantovíta.

Smrt

To již zde zaznělo. Formou oběti tomuto božstvu u všech Indogermánů bylo oběšení, které snad simulovalo oběť samého boha. Dalším způsobem popravy bylo probodnutí kopím (tady bych odkázal na Sigurda a možnou reinterpretaci jeho ságy). Ódin je vůdcem divoké honitby (Wutanes her), ale především einherjar, padlých herojů. Einherjary vybíraly Valkýry (ty, které vybírají padlé), které se o padlé válečníky všestranně staraly. Hrdinové přebývali ve Valhalle (sál mrtvých, zásvětí) a připravovali se na nadcházející Soumrak.

Posedlost

Nejedná se jen o extatickou a magickou posedlost, ale i o posedlost válečníků zasvěcených Ódinovi, která se mohla projevovat různými způsoby. Dle dochovaných zpráv můžeme spekulovat o existenci vojenských řádů či bratrstev a to berserkerů (medvědodlaci) a úlfhednarů (vlkodlaci). Dle dochovaných svědectví tito válečníci ve stavu furoru, běsnění, projeli nepřátelským šikem, který naprosto zdecimovali, aniž jim ublížilo železo či oheň; když ve vřavě ztratili zbraň, potom často zabíjeli kupř.prokousnutím hrdla. Dlužno podotknout, že i mezi Vikingy proslulými svou divokostí, těchto válečníků nebylo mnoho; spekuluje se o roli některých bylin a nápojů právě co se týče tohoto fenoménu, nicméně zdá se spíše, že šlo o dědičnou — rodovou — záležitost, která mohla, ale rozhodně nemusela mít s rostlinnými drogami cokoliv do činění.

Hospodářské atributy

V jihogermánském a slovanském prostředí nabyl tento bůh i jisté hospodářské dimenze. U Slovanů se setkáváme právě s touto jistou degradací na boha stád a bohatství. Došlo pravděpodobně k tomu, že lidové “pochopení” boha smrti akcentovalo chtonické konotace s bohatstvím (jako se to stalo Plutovi). Nicméně jeho starší a primární atributy nebyly zcela zapomenuty, jak svědčí označení pěvců za vnuky Velesovy. Ódin souvisí s Rudrou-Šivou. Oba bohové se vyznačují božskou i démonickou dimenzí, morálkou nadčlověka, světlými i temnými aspekty, lidskými oběťmi, magií. Jsou zde i analogie ve vzhledu — Ódin má jedno oko, Šiva o jedno navíc, nápadná pokrývka hlavy — Ódin nosí hučku, Veles bílou pokrývku, Patulla pak bílý kus látky na způsob jakéhosi turbanu a Rudra turban, dále nabývání různých podob, inkognito vystupování, toulání se.

Sochy Šiva a Parvátí v Kailasagiri, zdroj: www.go2india.in

Římané ztotožnili Wodana s Merkurem, Hermem, nicméně v germánské mytologii známe Ódinova syna Hermoda, který vskutku plní roli “posla bohů”, když jede za Heljou. Zatímco Ódin stál v pozdním období nepopiratelně v čele germánského panteonu, nejuctívanějším a nejoblíbenějším bohem byl jeho syn Thór. Kult Ódinův byl vyhrazen, zdá se, elitní vrstvě jarlů, kteří se též zavazovali tomuto bohu. K tomu lze jen dodat, že naprosto minimální počet jarlů sešel přirozenou smrtí, ti, kteří nepadli v boji se často nechali rituálně označit kopím, aby mohli vstoupit do Valhally, která byla vyhrazena pouze jim a dalším hrdinům.

Thór čili Donar, Perun, Perkunas, Perkuns, Perende

Perkunas je bůh bouře, hromu a blesku. Etymologicky je jeho jméno odvozeno od kořene per- (práti, býti, tlouci — rozumí se hromy-blesky) se zesilující koncovkou -un — “Ten, kdo silně pere”. Zajímavá je souvislost s chetitským peruna (skála) a sanskrtským parvata (hora, balvan). Thórovo kladivo Mjöllnir (mlýnek, mlýnský kámen, ovšem souvisí i se slovanským molot — kladivo /mólnija — blesk?/, Perkunas má milna) je hamarr, což znamená nejen kladivo, ale i skálu, útes. Hromovládce Indra používal v boji proti démonům nejen vadžru, ale i ašman (skála) a parvata. Thór znamená hrom. Samotné kladivo, které představuje úder blesku se v době předvikinské často vyskytuje v podobě sekery, původně válečného sekeromlatu, který představoval hlavní údernou zbraň indoevropských kmenů pronikajících do Evropy. U Slovanů se coby atribut uchovala právě sekyra, která se též coby miniaturizovaný přívěšek nosila obdobně jako Thórovo kladivo. Bůh hromovládce bojuje u všech Indogermánů s hadem a obry. V Baltoslovanském panteonu zaujímal tento bůh nejvyšší místo. Zajímavé jsou trosky slovanské vysoké mytologie zachované ve folklóru, které popisují boj Perunův na jedné hoře proti hadovi, aby osvobodil dobytek a vody, což je takřka přímá paralela na hromovládce Indru, nebo jak vyráběl hrom a blesky třením mlýnských kamenů (viz Mjöllnir). Některé atributy boha vedly k jeho asociaci s plodností a deštěm. Jeho kladivem/sekyrou byly často konány rituály magické, ale i kupř. svatební. Rituál deště dodola, který byl též spojen s hromovládcem, vykonává Perperuna, což je femininum, které odpovídá severské Fjörgyn, matce Zemi, která je matkou Thórovou. U Baltoslovanů je Žemyna, Zemes máte, Matka syrá zem manželkou boha, což může poukazovat na posvátný incest spjatý s plodností. Vzpomeňme v této souvislosti na ruské bohatýry (kteří většinou byli pravděpodobně varjažského původu, pakliže jde o historické “předlohy” těchto postav), kterým jejich sílu dávala Matka Země (Matka Rus). Ilja Muromec reprezentuje právě druhý indogermánský stav, jsa rolnický synek a válečník. Stav první, jarly, představuje Volch (Vol‘ga — Helgi — Šiva a Parvátí Oleg) Vseslavěvič, který jeví vysloveně ódinovské charakteristiky (volch — čaroděj, šaman, lykantrop, syn draka a kněžny), a konečně můžeme najít i hrdinu třetího stavu — Mikulu Seljaninoviče. Ruská varjažská dynastie Rjurikovců byla nepochybně jarlovského původu, nicméně najdeme zde nejen osobnosti vysloveně ódinovské jako knížete Olga (Helgi) řečeného Věščij (kouzelník), zuřivého válečníka Igora (Ingvar), ale i thórovce Svjatoslava Igoreviče (Sveinold Ingvarsson).

Frey, Potrimpos, Svarožic

Třetím z Trimúrti je Frey, falický bůh plodnosti a dárce rozkoše. Frey je významným reprezentantem staré, možná předindoevropské skupiny bohů plodnosti, vegetativnosti, země — Vánů. Tento božský klan je proslulý krvesmilstvím, temnou magií, a často se uvádí i jeho poměrně neválečnický charakter (což je přinejmenším zjednodušení, samotný Frey nepochybně jeví jisté válečnické charakteristiky). Kult Freyjův se taktéž ovšem vyznačoval lidskými oběťmi, které bývaly v tomto případě často utopeny (a to sladkou smrtí v medovině). Součástí jeho kultu byly orgiastické praktiky a též jisté zvrhlosti, které mužné hrdiny urážely, byť sám Ódin byl zasvěcen do vánských mystérií. Mimo rituální pole byly v germánské společnosti osoby úchylné dle Tacita likvidovány v močálech, tedy byli snad obětí Vánům. U Baltů byl Potrimpo spojen stejně jako Frey u Germánů s plodností (a to i zemědělskou), navíc měl ovšem ve svých svatyních hada, kterého jeho kněžky krmily mlékem. Ochránce štěstí a lásky Potrimpo ovšem vyžadoval, stejně jako Veles, lidských obětí, což je společné všem Indogermánům. Lidské oběti známe i u Slovanů, kupříkladu právě Svarožicovi byl roku 1066 obětován ve velkém chrámu v Retře biskup Jan z Marienburgu. Nicméně u Slovanů východních si Svarožic uchoval nejvíce určitý charakter Brahmy, indického člena této pozice Trimúrti, kde tato pozice získává výrazně duchovní dimenzi. U Baltů, Germánů a západních Slovanů došlo k “terrifikaci” této pozice. Nicméně dlužno podotknout, že kulty plodnosti, s touto pozicí spjaté, byly společné všem třem větvím a tedy byly vlastní i Slovanům. Atributální, fenomenální a fundamentální jednota výše zmíněných bohů vede samozřejmě k myšlence o jakési prazákladní jednotě indogermánského systému. Natolik, nakolik bylo poukázáno na fundamentální identitu indogermánských bohů, je nutno říci, že cesta k indogermánskému duchovnímu revivalu vede nepochybně přes nejlépe zachovanou variantu — germánskou. Jak podotkla Marie-Louise von Franz, od Německa po Rusko nacházíme společné pohádkové příběhy, s tím, že ruské verze jsou jaksi primitivnější, syrovější a tedy původnější (a to necenzurované německé pohádky také nejsou zrovna “slabý kafe”). V některých pohádkách nacházíme iniciační cestu ódinovského válečníka (o Marje Morevně, Volga Vseslavěvič), cestu thórovského válečníka (Ilja Muromec), ale i příběhy ženských hrdinek atd. V některém z dalších čísel se právě tímto tématem budeme zabývat.

Autor: Dagareiks. Článek vyšel v elektronickém magazínu Sauiló v roce 2004.

Napsat komentář

Používáním tohoto webu souhlasíte, že využívá cookies pro sledování návštěvnosti Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close